Vzalo to pěknej švunk, ta Zmizelá Šumava, jen co je pravda. Koho z nás by před pár lety napadlo, že dáme dohromady šedesát příběhů a většinu z nich i natočíme. Na Streamu naši Zmizelku vidělo hodně přes šest milionů lidí, obě knížky mají v Albatrosu taky hezký čísla a pořád máme co vyprávět. Z mnoha míst nás zvete na besedy, kde je vždycky narváno, a to jak tady v Čechách, tak v Německu. Přízeň diváků nás těší a šumavská legenda Emil Kintzl si tuhle pozornost vás, fandů Šumavy, zaslouží jako málokdo. Diář má pořád tak plný, až má jeho žena Naďa o něj strach. A oprávněně.

Dva roky zpátky, pár dní před Vánocemi, jsem seděl ve střižně ve Streamu a dával dohromady poslední díl čtvrté série Zmizelé Šumavy Moje Kašperky. V závěrečné scéně mává Emil do kamery a říká: Jestli mi zdraví dovolí a Stream dá nějaký peníze, tak to dnes možná není poslední díl… A tuhle scénu jsme měli se střihačem Martinem právě na monitoru, když jsem se snažil dovolat Emilovi pro nějaké upřesnění v textu. A telefon dlouho, dlouho zvonil, až ho zvedla paní Kintzlová. Celá se zalykala pláčem, když mi říkala, že Emil leží v chodbě domu, je u něj záchranka a letí pro něj vrtulník. Krve by se ve mně nedořezal, jak to byla bizarní situace s tou stopnutou obrazovkou, kde Emil mává, a telefonem Praha – Kašperky s přímým přenosem oživování. Na to teda nezapomenu nikdy.

Všechno dobře dopadlo, proletěl se helikoptérou a v Praze ve Vinohradské nemocnici ho dali zase do kupy. Čtyři bypassy ho vrátily zpátky do života, sestřičky v Poděbradech o něj po operaci báječně pečovaly a už zase skáče přes kaluže. Pustili jsme se tedy skoro po roce do natáčení nových dílů, ale dáváme si velký pozor na tempo. Pracujeme, jenom když se mu chce a cítí se fit. Kajn štres, jak se říká. A sepsali jsme třetí knížku šumavských příběhů, abyste měli co číst. Tak se kochejte spolu s námi, až se na ta místa půjdete podívat.

Táta mě učil, že dělat práci, která přináší radost, je jedno z největších štěstí v životě. U Zmizelé Šumavy se tohle naplnilo vrchovatě.

J. F.